Václav Drbola se narodil 16. října 1912 ve Starovičkách nedaleko Hustopečí u Brna jako nejstarší syn Václava a Růženy Drbolových. Manželé Drbolovi vychovali celkem sedm dětí. Po absolvování obecné školy studoval Václav reálné gymnázium v Hustopečích. Poté vstoupil do brněnského kněžského alumnátu a vystudoval teologii. Na kněze byl vysvěcen v Brně biskupem Josefem Kupkou 5. července 1938.
Do duchovní správy nastoupil v září 1938 jako kooperátor ve Slavkově u Brna, se začátkem 2. světové války byl ustanoven kooperátorem v Čučicích a od roku 1943 působil jako kaplan v Bučovicích.
Ve čtyřicátých letech 20. století působilo v Bučovicích více kněží, kaplan Drbola měl na starosti především výuku náboženství v přifařených obcích. Aktivně však působil také v místních spolcích a v Československé straně lidové. Pro svou mírnou, obětavou povahu a pevný charakter byl oblíbeným a váženým knězem. Mimo kostel a výuku náboženství se s farníky setkával především ve Spolkovém domě, v němž se soustřeďovala činnost členů Spolku katolických tovaryšů a Orla. Václav Drbola byl zřejmě dobrým organizátorem, neboť vedl oba uvedené spolky a kromě divadelních her připravoval například také oslavu kněžského jubilea bučovického děkana Františka Raška, jíž se účastnil i brněnský biskup Karel Skoupý. K Drbolovým zájmům patřilo také výtvarné umění, věnoval se sbírání obrazů.
V Bučovicích zasáhly Václava Drbolu změny, které přinesl únorový převrat roku 1948. Od té doby byl bučovický kaplan bedlivě sledován komunistickými funkcionáři, protože byl pro své dosavadní působení ve veřejném životě považován za osobu režimu nepohodlnou. Po čase tak již hodnocen nebyl, neboť veřejně nevystupoval proti politice komunistů. Václav Drbola však stejně jako Jan Bula v červnu 1949 nezaváhal a četl státní mocí zakázaný Oběžník katolickému duchovenstvu a věřícímu lidu vydaný biskupy. O vnitřním postoji bučovického kaplana k tehdejšímu režimu a komunistickým funkcionářům svědčí také rukopis z února 1950 nazvaný Historie událostí Spolku katolických tovaryšů v Bučovicích od únorových událostí roku 1948. Kaplan Drbola v něm vylíčil své úsilí o záchranu spolku před likvidací. Snaha postupovat právní cestou se však nedařila. Nepomohla ani stížnost proti výměru Krajského národního výboru v Brně, neboť byla Správním soudem v Bratislavě zamítnuta. Katolický spolek „musel“ být likvidován pro své zaměření na práci s mládeží a také, aby bylo možné zabavit jeho majetek.
V roce 1950 došlo k náhlému přeložení Václava Drboly do Babic u Lesonic. Místní farář Arnošt Poláček byl totiž zatčen pro „protistátní činnost“, a tak byl Václav Drbola ustanoven k 1. březnu 1951 kooperátorem a správcem fary v Babicích, kam okamžitě nastoupil. Administrátor Drbola se v Babicích svědomitě staral o svěřenou farnost tak, aby ji mohl v pořádku předat faráři Poláčkovi, až se do Babic vrátí. Plnil své kněžské povinnosti, vyučoval náboženství v místní škole i v přifařených obcích, staral se o farní hospodářství a navíc začal s opravou varhan v kostele.
Václav Drbola působil v Babicích v čase, kdy komunistická strana intenzivně usilovala o ovládnutí církve a kolektivizaci zemědělství. Obě tyto snahy však narážely na nesouhlas některých občanů Československa. Snaha o etablování komunistického režimu narazila na jihozápadní Moravě navíc na odpor odbojových skupin, které navazovaly na svou činnost z období 2. světové války. Tyto skupiny se však záhy dostaly pod kontrolu komunistické tajné policie – Státní bezpečnosti. Jedním ze zkušených odbojářů z doby okupace a odpůrcem komunistického režimu byl sedlák Antonín Plichta ze Šebkovic. Jako babický farník informoval Antonín Plichta administrátora Drbolu o svých snahách. Po příchodu Ladislava Malého na Třebíčsko a Moravskobudějovicko v únoru 1951 se situace v regionu zásadně změnila. Dobrodruh a opilec Ladislav Malý, zřejmě nevědomě řízený Státní bezpečností, kompromitoval stále více osob a začal podněcovat ozbrojené sabotážní akce. Po přestřelce v Heralticích došlo v dubnu 1951 k rozsáhlému zatýkání, při němž byl zatčen také bývalý spolužák Ladislava Malého, rokytnický administrátor Jan Bula. Tomuto zatýkání unikl Antonín Plichta a ukryl se v nedaleké Cidlině. Václav Drbola se o úkrytu svého farníka, kterého považoval za čestného člověka, brzy dozvěděl a poskytl mu oblečení a potraviny.
V půli května 1951 oznámila Václavu Drbolovi paní Dvořáková, že se u ní v Loukovicích ukrývá muž, údajně západní agent, jenž se svou skupinou osvobodil pražského arcibiskupa Josefa Berana z internace. Administrátor Drbola se tedy vypravil do Loukovic, kde se setkal s neznámým mužem, jenž mu byl představen jako Malý ze Starče. Ladislav Malý zaujal Václava Drbolu historkou o únosu arcibiskupa Berana a jeho údajnou prosbou o zajištění dobrého zpovědníka, kterou použil již při setkání s Janem Bulou. Václav Drbola tehdy sdělil Ladislavu Malému, že ví o úkrytu Antonína Plichty. Ladislav Malý se za ním později vypravil. K setkání Václava Drboly s Ladislavem Malým došlo ještě několikrát. Babický administrátor však pomalu přestával tomuto muži věřit. V té době také informoval o údajném západním agentovi a osvoboditeli arcibiskupa své spolubratry kněze z Jaroměřic nad Rokytnou, kteří jej – po zkušenosti s okolnostmi zatčení Jana Buly – před Ladislavem Malým varovali. Brzy poté došlo k zatčení Václava Drboly. Stalo se tak v brzkých ranních hodinách 17. června 1951. K sepsání návrhu na zatčení stačilo, že měl podezřelý, tedy Václav Drbola, vědomost o odbojových skupinách v kraji, které však byly již delší dobu bedlivě sledovány příslušníky Státní bezpečnosti. Náhlé zatčení babického administrátora vyvolalo velké překvapení, obyvatelé obce tehdy považovali za možný důvod Drbolova zajištění pouze jeho neúčast na pochodu míru.
U Václava Drboly, stejně jako u Jana Buly, byly hledány důvody pro zatčení a obvinění až při samotném vyšetřování. Vražda tří funkcionářů místního národního výboru v Babicích v noci 2. července 1951 umožnila, aby byly ze skupiny zatčených vybrány osoby, jež neměly být souzeny jako odpůrci režimu, nýbrž jako osoby mající vědomost o pachatelích kriminálního činu. Václav Drbola, který působil v samotných Babicích a bydlel v těsném sousedství školy, byl navíc nucen, aby se doznal k návodu samotné vraždy. Měl se tak přiznat k činu spáchanému až dva týdny po jeho zatčení, k činu, o němž se dozvěděl až ve vězení. Pamětníci, kteří byli v jihlavské věznici v době vyšetřování Václava Drboly, později vzpomínali, že slyšeli nářek tohoto mučeného kněze. Václav Drbola byl násilím nucen k tomu, aby se naučil požadovaný scénář pro inscenaci soudního líčení, při němž později na otázku soudce: „Pane obviněný, cítíte se vinným z toho, že vlastně jste se tímto způsobem stal také jedním z iniciátorů té vraždy?“ odpověděl: „Jsem si vědom a uznávám, že jsem zapříčinil také jeden takovýto popud této následné teroristické akce, která byla spáchána na těchto lidech.“
Soudní proces byl připraven s velkým spěchem již na 12.–14. července 1951. Ještě před tím však o udělení trestů obviněným rozhodoval sekretariát Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Václav Drbola byl v Jihlavě odsouzen senátem Státního soudu Brno k trestu smrti pro zločiny velezrady a návodu k vraždě. Jeho odvolání bylo zamítnuto a poprava byla provedena po páté hodině ráno 3. srpna 1951. Se svými nejbližšími se Václav Drbola nemohl rozloučit ani v dopisech, jak to bylo později umožněno Janu Bulovi. Tělo Václava Drboly bylo zpopelněno a tajně uloženo na Ústředním hřbitově v Brně. Na konci šedesátých let 20. století však byla urna s popelem předána příbuzným a později uložena do rodinného hrobu ve Starovičkách.
Je zřejmé, že trest smrti byl vynesen nad Janem Bulou i Václavem Drbolou z toho důvodu, že byli kněží. Tehdejší justice nesloužila spravedlnosti, nýbrž byla „převodovou pákou“ komunistické strany, jež chtěla diskreditovat konkrétní duchovní a tak vlastně celou církev. K tomu měla sloužit také štvavá propagandistická kampaň, která byla před Drbolovým odsouzením rozpoutána. Dezinformovaná veřejnost požadovala v hromadně sepisovaných rezolucích tvrdé tresty především pro obviněné kněze. Zcela záměrně byl zkresleně o „trestné činnosti“ kněží informován také brněnský biskup Karel Skoupý, který vydal ordinariátní oběžník, v němž uváděl, že nad Václavem Drbolou a spolu s ním odsouzeným knězem Františkem Pařilem vyhlašuje trest degradace. Tento oběžník však nebyl z hlediska církevního práva relevantní. Na druhé straně již v době odsouzení Václava Drboly žili lidé, kteří byli lépe informováni o tomto knězi a považovali proces za vykonstruovaný a jeho smrt za mučednictví pro víru. O takových postojích svědčí také české vysílání stanice Radio Vaticana z 16. července 1951: „Není nám znám pravý důvod hrdelního trestu nad kněžími a katolickými laiky. Od oficielních zpráv se toho ani nedozvíme. Sotva šlo o důvody rázu politického, neboť kněží jsou od jakékoliv politické činnosti zrazováni svou řádnou duchovní vrchností i rozhlasem vatikánským. Zakazuje jim to jejich víra a konečně také rozum. Byli-li odsouzeni v souvislosti s obhajobou přirozených práv a nezadatelných práv lidské osobnosti, pak jsou pravými mučedníky...“
