Jan Bula se narodil 24. června 1920 Marii a Antonínu Bulovým v Lukově u Moravských Budějovic. Ještě téhož dne byl pokřtěn ve farním kostele sv. Jana Křtitele, kde se právě slavilo zasvěcení kostela tomuto mučedníkovi. Jan Křtitel se stal také křestním patronem malého Jana.
Navzdory skrovným poměrům rodiče Janovi umožnili, aby po skončení obecné školy nastoupil na gymnázium v Moravských Budějovicích. V červnu 1939 úspěšně složil maturitu a následně vstoupil do kněžského alumnátu (semináře) v Brně. Kvůli válečným událostem museli mnozí bohoslovci svá studia přerušit a byli nasazeni na nucené práce. Také Jan Bula byl poslán na začátku roku 1943 jako dělník do keramických závodů ve Vranovské Vsi, odkud se vrátil v květnu 1944, aby pokračoval ve studiu teologie, které v následujícím roce dokončil.
Přišel dlouho očekávaný konec války a 29. července 1945 byl Jan Bula olomouckým pomocným biskupem Stanislavem Zelou vysvěcen na kněze. Svoji první mši svatou – primici – sloužil v rodném Lukově. V srpnu 1945 byl ustanoven jako kooperátor (kaplan) v Rokytnici nad Rokytnou. Kromě kněžské služby se zde aktivně zapojil do veřejného života. Byl vzdělavatelem Orla, pomáhal při akcích pořádaných touto katolickou sportovní organizací a také při představeních ochotnického divadla. Pokud mu to čas umožňoval, vyrážel do okolí a maloval. Pro svou veselou a dobrosrdečnou povahu byl všeobecně velmi oblíben. Snad největší oblibu si získal mezi místní mládeží a dětmi, jimž se věnoval nejintenzivněji. V červenci 1949 zemřel rokytnický farář Stanislav Lakomý a Jan Bula byl ustanoven administrátorem uprázdněné farnosti. Brzy nato se pustil do opravy rokytnického kostela.
V poválečném období došlo ve společnosti k velkým změnám. Polické naladění prošlo poválečnou radikalizací, přiklonilo se doleva a ve volbách roku 1946 vyhráli komunisté. Přestože to nebylo na první pohled zřejmé, komunisté se připravovali k převzetí veškeré moci ve státě. Po vládní krizi došlo v únoru 1948 k převratu, jehož cílem bylo nastolení komunistické diktatury. V této době se začal projevovat tvrdý postoj komunistického režimu vůči katolické církvi. Došlo k omezení a později k zastavení katolického tisku, likvidaci spolků a církevního školství, zabrání církevního majetku a následovala přímá perzekuce duchovních.
Komunisty prováděné kroky směřovaly k vybudování jakési národní církve kontrolované státem a k zasetí nejednoty mezi biskupy, kněze a věřící. K tomu měla vést mimo jiné tzv. Katolická akce (KA) sdružující „pokrokové“ katolíky. Ustavující konference státem organizované KA se konala v červnu 1949 v Praze. Bylo vydáno prohlášení s úkolem řešit poměr státu a církve v duchu soužití a spolupráce. Skutečnost však byla jiná: Svaté Oficium odsoudilo tuto tzv. Katolickou akci jako hnutí rozkolné. Komunističtí funkcionáři se však snažili získat pod manifest KA podpisy co největšího množství kněží. Proto přišli také na faru v Rokytnici. Kaplan Bula ani farář Lakomý nesouhlasili bez výhrad s prohlášením KA, ale přáli si, aby došlo k dohodě mezi státem a církví. Pod touto záminkou byly získány jejich podpisy. Po zjištění skutečného stavu věci své podpisy ihned odvolali a potvrdili věrnost svému biskupovi Karlu Skoupému.
Biskupové v Československu se pokusili informovat věřící o aktuální situaci církve ve státě pomocí oběžníků a pastýřských listů. V neděli 19. června 1949 byl čten z kazatelen Oběžník katolickému duchovenstvu a věřícímu lidu, týden nato Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky. Ráno 19. června byl Jan Bula navštíven komunistickými funkcionáři a strážmistrem Sboru národní bezpečnosti (policie), kteří jej vyzvali, aby pastýřský list nečetl. Dvě třetiny všech kněží se tehdy zalekli případného postihu ze strany státu a Oběžník nepřečetli. Jan Bula jej četl a navíc připojil komentář, ve kterém vysvětlil i okolnosti získávání podpisů pod KA. Na závěr vyzval farníky k věrnosti Kristu a církvi. Za tato slova a čtení Oběžníku byl postižen pokutou a později navíc odsouzen k měsíčnímu nepodmíněnému trestu. Odvolal se, avšak jeho stíhání bylo zastaveno koncem října 1949 milostí prezidenta republiky. Prezidentská milost se týkala všech kněží postižených za čtení Oběžníku, ale byla pouze demonstrativním krokem, který měl veřejnost přesvědčit o vstřícnosti režimu vůči církvi. Tak tomu ovšem nebylo, jak prohlásil prezident Gottwald o několik měsíců dříve: „Je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu.“
Komunistická strana usilovala na počátku 50. let zejména o likvidaci církve a kolektivizaci zemědělství. Obě snahy však narážely na odpor těch obyvatel, kterým byla brána nejen půda a statky, ale i víra. Na jihovýchodním okraji Českomoravské vrchoviny začali proti etablujícímu se režimu vystupovat lidé, kteří se účastnili již protinacistického odboje za 2. světové války. Také v okresech Třebíč a Moravské Budějovice vznikly odbojové skupiny, které se však již v roce 1950 dostaly pod kontrolu komunistické tajné policie – Státní bezpečnosti (StB).
Na počátku roku 1951 se na Třebíčsku objevil Ladislav Malý, který v roce 1949 za nevyjasněných okolností odešel z Československa do Rakouska. Tam se hlásil do americké zpravodajské služby Counterintelligence Corps (CIC) a dostal úkol být ve styku s uprchlíky z ČSR. Přitom však zpronevěřil svěřené peníze a odešel zpět do Československa. Dodnes není spolehlivě zjištěno, kým opravdu L. Malý byl, zda se jednalo o dobrodruha-odbojáře či provokatéra-spolupracovníka StB. Zřejmé však je, že nebyl kapitánem CIC, jak o sobě prohlašoval, a že ho tato zpravodajská služba žádnými úkoly na Třebíčsku nepověřila. Mnohé činy Ladislava Malého však byly nepřímo řízeny StB.
Večer 25. února 1951 navštívil Malý svého bývalého spolužáka Bulu na faře v Rokytnici. Pověděl mu několik smyšlenek o své práci a požádal o nocleh. Druhý den mu sdělil další lež, kterou si na určitou dobu získal jeho důvěru. Vyprávěl totiž historku o únosu pražského arcibiskupa Josefa Berana, kterého prý osvobodil se svými spolupracovníky z internace (věrohodnost této zprávy posiloval rozhlas informující o převozu internovaného arcibiskupa). Přáním arcibiskupa Berana prý bylo, aby ho před další cestou vyzpovídal spolehlivý kněz. Tuto prosbu nemohl Jan Bula odmítnout a dohodnul se s Ladislavem Malým na návštěvě arcibiskupa.
Během března a dubna navštívil „kapitán“ Malý faru v Rokytnici ještě několikrát. Když byla plánovaná návštěva arcibiskupa stále odkládána, Bula pochopil, že se jedná o Malého výmysl. Mezitím ovšem Malý pronikl mezi místní odpůrce režimu, kompromitoval mnoho lidí svými návštěvami a zasíláním dopisů a začal vybízet k ozbrojeným akcím a sabotážím. S tím Jan Bula nesouhlasil a žádal jej, aby odešel a neuváděl další lidi do neštěstí.
Policie sledovala prostor Třebíčska delší dobu. Když došlo k přestřelce při zastrašovací akci iniciované Ladislavem Malým v Heralticích, mohla okamžitě zahájit rozsáhlé zatýkání. Tak byl 30. dubna 1951 v Rokytnici zatčen i Jan Bula. Provedená prohlídka fary neprokázala přítomnost žádného usvědčujícího materiálu. Jasně však hovoří zpráva pro vyšetřovací oddělení: „Již to, že jest mladým knězem vysvěceným až po revoluci 1945, jest pro nás dostačujícím důkazem, že se v něm skrývá zarytý odpůrce lid. dem. zřízení. V daném případě, je-li nějaké podezření na jmenovaného z protistátních činů, využijme této příležitosti a zbavme jednoho parazita vlivu na dělnickou třídu, která jej musí živiti.“
Jan Bula během posledních dvou měsíců poznal charakter Malého, přesto byl na počátku vyšetřování rozhodnut neprozradit jej. Jasně si totiž uvědomoval, že „kapitán“ kompromitoval příliš mnoho lidí. Okamžitě byly zahájeny výslechy a za použití dnes známých metod fyzického a psychického týrání příslušníci StB dosáhli toho, že druhý protokol již obsahuje jméno L. Malého. Jan Bula vypovídal nejen o činnosti tohoto muže, ale i o tom, jak se mu snažil v jeho počínání bránit. StB však začala tvořit scénář událostí, který obsahoval fakta, polopravdy i vyložené lži. Na začátku června byl vypracován otázkový protokol J. Buly, který již obsahoval pramálo z toho, co se skutečně událo. Měl totiž sloužit k tomu, aby se obviněný nuceným opakovaným čtením sebeobviňujících vět naučil dobře svoji „roli“ pro připravovaný proces.
Scénář se změnil 2. července 1951 nočními událostmi v Babicích. Ladislav Malý tehdy v místní škole zastřelil tři komunistické funkcionáře. Přestože StB v prostoru Třebíčska působila již velmi dlouho před „babickými událostmi“ a vytvořila síť svých spolupracovníků, L. Malého nedopadla. Naopak dopustila, aby provedl tento čin, který byl pak náležitě využit. Trojnásobná vražda totiž umožňovala, aby následná soudní líčení nepůsobila tak vykonstruovaně jako jiné politické procesy 50. let.
Bylo nutné rychle označit pachatele teroristického činu a exemplárně potrestat osoby, které o jejich činnosti něco věděly a byly režimu nepohodlné. Ladislav Malý byl zastřelen již 3. července 1951 při zatýkací akci. Ze zatčených osob byla sestavena první šestnáctka obviněných „odbojářů“, do níž byl zařazen i J. Bula. O inscenaci prvního soudního jednání proti „odbojářům“ jednal politický sekretariát ÚV KSČ v Praze, který rozhodl o tom, kdo bude za pár dní odsouzen k smrti. Kněz Bula, zatčený již na konci dubna, byl nakonec zařazen do druhého „babického procesu“. V trestním oznámení stojí: „Jako hlavní osobu... lze zařadit faráře Jana Bulu, protože tento svým kněžským postavením měl velký vliv nad většinou věřících.“ Jeho protistátní činnost měla začít rozšiřováním protikomunistických letáků, pokračovat četbou Oběžníku a vyvrcholit tím, že neudal bývalého spolužáka Malého. Nechal jej několikrát přespat na faře, zprostředkoval mu úkryt v okolních hájenkách a neudal jej po přepadu v Heralticích, čímž měl spáchat trestný čin velezrady. Žaloba si naopak vůbec nevšímala údajného únosu arcibiskupa Berana, protože tato historka měla být pouze provokací pro vtažení kněží do hry StB.
Soudní proces proti skupině Bula a spol. byl přichystán na 13.–15. listopadu 1951. Poslední den líčení byl vyhlášen rozsudek, o kterém bylo rozhodnuto již před zahájením procesu. Podle něj byl J. Bula odsouzen k trestu smrti, neboť „zneužil důvěry, jíž jako duchovní požíval mezi věřícími, k zločinné činnosti a náboženského přesvědčení farníků zneužíval k podpoře banditů a vrahů“.
Odvolací líčení proběhlo se zamítavým výsledkem. Se záporným výsledkem proběhlo rovněž hlasování o doporučení k prezidentské milosti. Soudní mašinérie byla ukončena. Jan Bula čekal na vykonání rozsudku smrti. Den před popravou 19. května 1952 mu bylo dovoleno napsat dopisy na rozloučenou příbuzným a blízkým známým. V dopisech z cely smrti se odráží jeho vyrovnanost: „Pán Bůh vyměřil mi krátký život. Ale věřím, že nebyl nadarmo. Těší mne dnes, že jsem mu sloužil a že jsem Jeho služebníkem zůstal až do konce. Odcházím s ním smířen.“ V ranních hodinách 20. května 1952 byl Jan Bula na dvoře jihlavské věznice popraven oběšením. Jeho tělo bylo spáleno a urna s popelem uložena na neznámém místě, zřejmě však na Ústředním hřbitově v Brně.
